Hořký proto, že se nedalo přehlédnout, že všichni naši psi
stárnou, a jak se ze závodních psů stávají polehávající senioři, kteří si přijeli
letos jen užít čerstvého vzdoušku a všechno to agility hemžení se jich už
netýká a vypadá to, že už je ani nezajímá.
Hořký proto, že jsem zjistila, že i moje Trencla, přestože
vypadá stále skvěle, až na těch pár deka navíc, už tyto naše výlety ve svých 12
letech také špatné zvládá, především psychicky, a tak by asi napřesrok, pokud
ještě pojedeme, bylo asi lepší ji nechat doma, protože to je její jistota, kde
je spokojená.
Hořký i proto, že i moje kosti a klouby jsou ve skutečně
mnohem starší než by měli být, a i ty mne zrazují rok od roku více.
Na druhé straně život
jde dále, a krom stálé sestavy nás starých mazáků, každý rok přibývají noví
nadšenci tohoto sportu a i z dětí, které tam vídáme už několikátý rok se
stávají dospělí, kteří tomuto sportu vesměs propadnou na celý život. Přibývají
štěňata, která skoro od narození štěkají:“Agility is fun“.
Také naší chatě se proto letos zabydlely dvě štěňátka kelpinek,
nositelky toho sladkého z letošních Větřek, nic nekončí, je tu nová další
generace.Bža byla ochotna s nimi zapomenout na to, že je vlastně už Dáma a pěkně si
z holkama zařádila a nezalekla se ani jejich sourozenecké přesily.
Co se týče, tréninku, tedy toho podstatného, za čím se do
Větřek jezdí, letos, jako i loni, jsme s Bžou cvičily u Ivety Matzenauerové , a
letos i loni k naší maximální spokojenosti. Musím říci, že loni se nám malinko
dařilo více, letos to bylo
spíše o tom, že Bža byla nadšená do posledního dne, ale moje nohy to prostě už
nedávaly. No snad se do příštího roku stane zázrak, ale ty se stávají jen
zřídka, ale šance tu vždy je……
